Povídka z honu

Po roce používání GPS X20 od Dogtrace na mých třech psech jsem velice spokojen. 

Při práci s bretaňským ohařem jsem ji až tak nevyužíval. Opodstatnění ale měla ve stařinách a křovinatém terénu, kde se ohař může lehce ztratit z očí. A protože se mi používání rolničky nelíbí, jednak to ruší, a když se sejdou ty rolničky tři, tak stejně není poznat, který ze psů a kde vystavuje, tak GPS je pro mě ideální. Dobré je, že se nemusím dívat na displej, abych zjistil, že pes vystavuje. Nastavím si správnou funkci a strčím to do kapsy. Na naháňkách je to jasné, dobře vím, kde se pes pohybuje a při těžším zranění mám možnost si toho všimnout a psa rychle najít. Domů jedu vždy se psem a nemusím čekat do druhého dne. 

Kde už X20 využívám dost, jsou dosledy. Na nich pracuji s hladkosrstým foxteriérem. Většinu dosledů dělám na volno. Když pes hlásí, tak vidím směr a vzdálenost. To je super, protože při větších vzdálenostech si můžete nadjet autem, což jsem ocenil zvláště při dosledu za bohaté sněhové nadílky a silného větru.

Povídka z reálného honu…

Po vydařené naháňce na Starém Ransku, kde jsme shodou náhod dělali se zástupci firmy Dogtrace test nových GPS X30 a také točili nové promo video, jsem přijel domů dost unavený. Sněhu bylo, jak už dlouho ne a celodenní brodění nás i pejsky celkem vyšťavilo. Po hezké poslední leči jsme se dostali domů před půlnocí. Nakrmil jsem a ubytoval pejsky, jagoše Gerryho a bretaně Torra, a s krásným pocitem únavy a hezky prožitého dne jsem dopadal na postel už spící. Najednou to vše klidné a slastné prořízlo zvonění telefonu. Zvonil pořád a pořád. Slyšel jsem ho, ale neměl jsem sílu na to se pohnout. Ticho, dobrý. Znova nekonečně dlouhé zvonění, to už se nedalo a zvednul jsem to. „Ahoj, potřebuju psa“, ozvalo se. „Jasný, přijeď“, odpovídám ne moc radostně.

Tak znova do lesa. Líně jsem se vymotal z peřin, oblékl se a šel připravit psa. Vítr od té doby, co jsme přijely domů, notně zesílil a štípal do tváře za stálého vytí. „Tak pojď hochu, ukaž se, máte na mě ještě sílu!“ No u dveří do kotce stál jen foxík Dasty. Torro a Gerry si asi mysleli, že jsem se zbláznil, co jako vymejšlím o půl druhé ráno po naháňce a pro jistotu dělali, že tam vůbec nejsou. Dosledy dělám jen s Dastym takže mohli dál nerušeně odpočívat. Při nasazování GPSky už mě to zase začalo bavit.

Když přijížděl kamrád, střelec a spánkuničitel v jedné osobě, kymácející se světla teréňáku ukázala kolik sněhu přibylo na cestě za poslední dvě hodiny. Autem jsme dojeli asi třista metrů od nástřelu. Únava ze mě spadla a už jsem se těšil až dám povel k hledání. Došli jsme na hranu lesa a prej „tady někde to bylo“. „No jo tady, ale o půl metru hlouběji“, povídám. Nic, jdeme do lesa. To byla změna, někdo vypnul ten protivný větrák a dokonce jsme se i viděli.

Svítím na bílý sníh a hledám něco, co by nám mohlo napovědět. Nic. Ještě jednou kontroluji GPSku, jestli je zapnutá a nechávám to na pejskovi. Dělá ten svůj kroužek, po chvíli se se mu začne proutek hýbat jak kyvadélko metronomu, a to už vím, že má stopu. Zůstáváme na místě a sem tam rozsvítím ručku, abych viděl, jak je daleko. Jde pomalu. Za chvíli se ze tmy ozve hlášení. Je hluboké a my víme, že našel. Když pes začne hlásit, je to pro vůdce i střelce jeden z nejhezčích a nejnapínavějších okamžiků, jaké můžou v myslivosti zažít. Jdeme za hlasem mezi líně pohupující se kmeny stojáku, pod klenbu sněhu zavěšeného na splihlých větvích, které se od něj sem tam s hutným žuchnutím osvobodí. Ve světle baterky už vidím Dastyho. Přestal hlásit a urputně začal vytrhávat chuchvalce štětin ze hřebenu už zhaslého selete.

Pochvala pejskovi, pocta ulovené zvěři, předání úlomku a teď ta cesta zpátky. Skončil lov a začíná práce. „Ještě že je to jenom hrubší sele, být to něco velkého, tak by jsme u toho chcípli“, smějeme se. Foxík nám zdatně pomáhá tahat, bohužel ale úplně obráceným směrem. Okřikuju ho, ale marně. Na hraně lesa dá konečně pokoj a hned se jde líp. Vítr nám jde do zad. K autu jsme došli úplně hotový a kamarád s přesvědčením, že v tomhle už nikdy.

Když máme prasátko naložené, ohlížím se, kde je Dasty. Tady není. Volám směrem k lesu, ale zní to jako bych volal do kartonové krabice. Snažím se dívat proti metoucímu sněhu, co bodá jak jehly, ale nic nevidím, a tak vytahuji ručku a ejhle, necelý kilometr. Sedneme do auta a dívám se, jak ta vzdálenost neustále přibývá. Že by šel za zdravýma? Že by se šel v tomhle jen tak proběhnout? Nechtěl jsem vyslovit nahlas to, co se nám oběma honilo v hlavě. Že by ještě jednou? Jít to ještě jednou? To ne! Ještě že vidíme, kam jde, můžeme si ho nadjet a jít proti.

V tomhle sněhu je každý metr dobrý. Vyjíždíme, je ještě před silnicí. Závěje přibývaly před očima a cesta nám zabrala víc času než jsme mysleli. Za necelou půl hodinu jsme objeli les. Kouknu na polohu, zastavili jsme tři sta metrů od Dastyho. Byl na místě a bylo ticho. Čekáme, ale pořád nic. „Jdeme!“

Kulovnici si dávám na záda, aby nepřekážela a zacházíme do lesa. Každou chvíli na krátko zastavíme a napjatě nasloucháme, ticho! Průběžně musím kontrolovat směr, protože je zde les plný mladých, hustých bučin, ve kterých se nedá jít rovně ani dva metry. Přidáváme a snažím se vytěsnit ten divný pocit, že je něco špatně. Došli jsme ke smrkové mladině, která vypadala, jako kdyby ji ozdobil cukrář, co nezná míru. Ještě sto metrů, stále ticho. Po kolenou se prodíráme mezi smrčky a strháváme na sebe už ne tu krásnou klenbu ale ten "bílej brajgl". „Počkej! Ticho! Hlásí!“ Sníh to tak tlumí, že se musím fakt soustředit, abych to slyšel. Je to jako bych měl sluchátka na uších a ještě měl hlavu pod polštářem. Pomalu postupujeme a hlášení se zjasňuje tak neuvěřitelně rychle, až nás překvapí, že se najednou ocitáme přímo u psa, který zaštěkává vysíleného lončáka postřeleného kulí, co prošla seletem. Dostřelná rána zazní tlumeně, jak když sousedka mlátí do matrace, aby z ní vyhnala prach. Pejsek cloumá odkazujícím kňourkem a my v kleče vydýcháváme to napětí a dnes podruhé cítíme ten krásný pocit nejen z lovu, ale i z vědomí, že jsme ukončili zbytečné trápení.

Lovu zdar! Lesu zdar! A kynologii obvzlášť zdar!

...bez ní by to mělo zcela jiný průběh

Tady mi Gpska byla velkým pomocníkem, bez ní by to mělo zcela jiný průběh. Stejně jako při ověření rány na srnce, který, jak se ukázalo, byl chybený. Ověření jsme už ukončili a šli k autu, když foxík začal v houštinách vydávat a hodně rychle se vzdaloval. Nejdříve nás napadlo, že pronásleduje onoho srnce a hned jsme vyrazili za ním. Sice jsme měli dohromady taky čtyři nohy, ale pejskovi jsme nestačili. Hlas slábnul a slábnul, až jsme neslyšeli nic. Tak jsem z kapsy vytáhl kouzlo a - bez signálu. No hned jsme věděli, že je v noře. Takže ne srnec, ale narazil na čerstvou stopu lišky.

Celkové zhodnocení

„X20 je opravdu velmi povedená. Z mého pohledu je plus, že je vysílač na obojku celkem malý, takže ho lze bez problémů využít i na malá plemena. Vysílač je samozřejmě vodotěsný, je u něho krátká anténa, má dlouhou výdrž baterie, funkci odmáčknutí místa návratu (oceníte při najití nástřelu v místě kde se není čeho chytit, nebo kde to neznáte), nabíjení bez potřeby cokoli otevírat, vyďoubávat a podobně. Velmi přijatelná je také cena, žádné placené aktualizace nebo tarify a v neposlední řadě oceňuji absolutní profi přístup ze strany zaměstnanců Dogtrace. A co se počítá je, že je to český výrobek.

„Co by snad stálo za zlepšení, je zkrácení antény na ručce. Ale v celku je to nevýznamné, i tak se vejde do normální kapsy u bundy.“

„Celkově hodnotím na výbornou a přeji spokojenost všem uživatelům GPS od Dogtrace.“

Radek Pražák

Poděkování

Tímto děkujeme celé Smeččce Rychmburk, kteří byly hlavními aktéry našich promo videí na vyhledávací zařízení DOG GPS X20 a DOG GPS X30. Celou tuto akci doplňujeme také o fotografie z místa činu. :)

Váš Dogtrace tým

Leden 2019 - Střípky z natáčení promo videa na DOG GPS X30 při naháňce.

Září 2018 - Střípky z natáčení promo videa na DOG GPS X20.